Keiichi-kun /část šestá
Seděl vedle něj v malém dětském pokoji. Zas tak dětsky na první pohled nevypadal, pomyslel si. Kdyby si člověk nevšiml pohozeného oblečení po pokoji, usoudil by že by tento pokoj by mohl klidně patřit klukovi nad šestnáct let. Možná by dokonce přemýšlel zda tu přebývá kluk či holka. Prostá lampa nesymetricky zavěšená na stropu nesvítila. Shinochirovi stačil měsíční svit ktarý přicházel z okna. Zařízení pokoje také nebylo nijak bohaté. Postel, poloprázdná šatní skříň, noční stolek a psací stůl. Nebudilo to vněm příliš útulný a dětský dojem. Zhlédl dolu na Keiichia. Prsty projížděl po obnaženém tělu malého kluka. Většinou to byli slabé nebo silnější odřeniny, které se zahojí samy za pár dnů. Avšak dlouhá řezná rána na břiše byla nebezpečnější než se na první pohled zdálo. Shinichiro nesouhlasně pohodil hlavou. Při tomto pohybu se malý pokoj na vteřinu osvětlil. Měsíční paprsky se odrazily od jeho stříbrných vlasů. Budili v člověku dojem že je má železné. Světlo se reflektovalo od jeho zajímavého sestřihu a tak se místnost ocitla v oslepující záři.
Ten nůž mohl třeba jen lehce zasáhnou jeden z trávicích orgánů. A to by pro něj mohlo být smrtelné. Z rukou si sundal černé rukavice které sahaly až k loktům a odhodil je na zem. Položil celou svoji dlaň na krvavou ránu. Shinichiro se soustředil pouze na svou sílu. Neměl jí použít, tentokrát ji musel darovat. Po pár vteřinách se rána začala zacelovat. Za chvíli nebylo po hlubokém zranění ani stopy, ale Shinichira prudce zabolela hlava. Tento proces ho vyčerpal víc než si myslel. Dělal to teprve po druhé. Poprvé to bylo něco málo přes rok zpátky, když mu Sensei Hisoka umíral v náručí. Shinichiro se mu snažil zacelit miliony hlubokých ran které měl po celém jeho těle. To ho tehdy vyčerpalo natolik že ležel týdny v bezvědomí v nemocnici. Nebylo to lehké jen tak zacelit ránu, bylo potřeba příliš energie, kterou si v téhle době, kdy hrozilo povstání, nikdo nesměl dovolit utrácet. Ale tohle bylo potřebné. Keiichi by býval umřel.
Na čelo mu položil kus utrženého prostěradla které se nasáklo vodou když ho chytil do ruky. Pokud mu bude lépe, probudí se k ránu. Shinichiro pozoroval Keiichiho nevinný výraz jak tam před ním bezmocně ležel. To si nikdy neodpustí. A on má být jeho Senseiem? Když se o něj nedokáže postarat? Shinichiro zavrtěl hlavou. Sklonil hlavu. Pozoroval klukovu rozevřenou dlaň. Prsty se ji opatrně dotkl. Byl to divný pocit tady u něj sedět.
Nejistě natáhl ruku ke Keiichiho obličeji. Palcem mu přejel po zavřeném víčku. Tak malý. Proč musí už tak malý sdílet bitevní pole s nějakými povstalci. To není věc pro tak malé stvoření. Prohrábl mu rukou ve vlasech. Povzbudivě se na Keiichiho usmál, i když to on neviděl. Pomalu se v něm začali sbírat myšlenky, jaké by to bylo kdyby měl Keiichiho za žáka. Tohle krásné malé tělo mít nepřetržitě na své straně. Sdílet s ním každou vteřinu svého života. A prožívat zas ten příjemný pocit že má někoho, o koho se může starat, chránit ho. Smát se s někým a vidět něčí smích. Věděl že právě tyto věci by ho udělali šťastným. Nic víc přece nechtěl. Ta myšlenka se mu zalíbila. Byl by to on který by mu na tom bitevním poli kryl záda. Už v tomto momentě byl Keiichim uchvácen. Pohladil ho po jeho hrudi. Prsty smyslně zkontroloval každé jeho žebro. Ruka se mu pravidelně zvedala a zas klesla dolů.. Pro něj byl Keiichiho dech melodie která mu zněla uvnitř hlavy a pronikla do každého kouta jeho těla. Nechal ležet svoji dlaň na jeho břiše. Přivřel oči a ponořil se pouze do vnímaní těla jeho kluka. Jeho žáka.
Prudce otevřel oči.
„K-so!“ rychlostí blesku se postavil. V Shinichirově tváři bylo vydět pouze zděšení. Co to kurva dělám! Sem snad všech smyslů zbavenej! Plný paniky prudce oddechoval. Otočil se Keiichimu zády. On zradil. To co teď dělal, co teď cítil, nebylo podle něj nic jiného než zrada. Tiskl si v ruce svoji dlaň která ještě před chvílí spočívala na Keiichiho nehybném těle. Cítil nesmírnou bolest. Sevřel se mu z toho žaludek. Vždyť si řekl že se to nikdy nesmí stát. Shinichirovi běžela mysl na plné obrátky. Nevěděl co má dělat. Na místě by se zastřelil, kdyby měl zbraň. Oběsil by se kdyby měl lano, skočil by z okna kdyby byly víš. Udělal by cokoli, jen aby nemusel snášet ten stud a znechucení nad sebou. Ale žádné východisko v tenhle moment nenašel. Zradil Hisoku. Pošpinil jeho památku. Zneuctil ho. On pocítil podobný pocit k někomu jinému. To co mu tehdy Hisoka dal, mu málem dal tenhle kluk. Ale Shinichiro už okusil ten pocit. A to mu nesmělo jen tak lehce projít. Panicky se rozhlížel po Keiichiho malém pokoji. Spatřil malou lampičku na nočním stolku. Přistoupil k ní, odtrhl kryt a rozšrouboval kulatou žárovku z lampy. Popadl ji do dlaně a pevně stiskl. Žárovka se roztříštila na kusy. Rozevřel dlaň ze které vypadly malé úlomky střepů. Ozval se tichy cinkot jak postupně dopadaly na zem. Shinichiro se sehnul pro největší z nich. Pevně ho stiskl mezi prsty. Vyhrnul si levý rukáv jeho bojového obleku. Zaťal zuby a ostrým střepem se pořezal od loktu až k dlani. Ucítil, jak studené sklo hladí jeho maso. Cítil také, jak se mu rána otvírá, jako když necháte párek příliš dlouho vařit. Praskne. S rozdílem, že se jeho kůže otvírala postupně. Ve stopě průhledného střepu.
Nezasténal. Jen pevně stiskl oči. Jeho dech se zklidnil. Po chvíli oči otevřel a podíval se na dlouhou ránu co si sám způsobil. Upustil krvavý střep. Nemohl odtrhnout oči od té díry. Pravděpodobně si narušil tepnu. Zamrkal. Proud krve který vytryskl z jeho ruky sice nebyl příliš velký, ale přece jen to neviděl každý den. Otřásl se. I přes to, ho zavanulo uspokojení. Nemohl jeho špatné myšlení ponechat bez trestu. Tato bolest sice zdaleka řádný trest nenahradila, ale odpoutala pozornost od bolavého svědomí. Pokud člověk cítí bolest uvnitř, musí se postarat, aby byla bolest na povrchu větší. Snažil se zanechat si rovnováhu v nohou. Přistoupil k posteli a sesunul se vedle ní. Popadnul Keiichiho mikinu a zavázal si s ní svoji ránu. Pomalu přestal tu bolest vnímat. Přece jen byla ta bolest uvnitř větší. A právě teď zahalila celou jeho mysl. Naposledy pohlédl na Keiichiho. Spatřil nevinného malého kluka, který mu popletl zdravé myšlení. Znovu ho zachvátil stud. Odvrátil se od něj a položil si hlavu na okraj postele. Zavřel oči. Nespal. Pouze se zpovídal svému Senseiovi za spáchaný hřích.
Komentáře
Přehled komentářů
Presne ja jsem tay chodim kazdej den v nadeji ze uz bude dalsi dilek :)takze pis pis a dlouho nas nenapinej
Onegaishimas
(Oh-chan, 19. 4. 2007 18:25)Plsplspls pokracovaniiiiii!!!!!!prosim prosim nemuzu se dockat !!!!!!!!!!!!!!!!!!!! XD
Prosím
(Akiko, 18. 4. 2007 19:40)Prosím, nenapínej mě tak dlouho. Já sem chodím každý den v naději, žes přidala další kapitolu a ono pořád nic. Pls, dej ji sem brzo ˘_˘¸
Very very good :)
(Eiko, 6. 4. 2007 14:33)Fakt moc pekny uz se tesim na dalsi dil a doufam ze bude co nejdriv :))
Super
(Akiko, 6. 4. 2007 10:27)To byla vážně hezká část. Jsem ráda, žes jí sem dala brzo. Jako vždy - těším se na pokráčko :D
presne
(Eiko, 20. 4. 2007 17:37)